giovedì 29 dicembre 2011

Quando la penna...- When the pen ... - Wenn der Stift ... - Когда перо ... - Коли перо ... - Cuando la pluma ... - Lorsque le stylo ...

da http://timelineofblue.splinder.com/archive/2008-01


...scivola sul foglio bianco, non si sa mai quante e quali parole ne escono fuori. Sulle prime magari descrivono dei tratti che lasciano presumere l'aspetto di un discorso sorridente. Ci si dispone a sorridere anche nella mente di chi legge. Però di un tratto la punta della penna devia e quello che sembrava un tranquillo sorriso si tramuta in una smorfia di tristezza, il sole si annuvola e chi legge rischia di bagnarsi, se non ha l'ombrello.
I libri dentro hanno tutto questo e molto più.
Quante volte ho viaggiato senza essermi mai spostato dalla sedia dove ero seduto.
Avevo solo  dischiuso una copertina e già le prime parole che si trovavano scritte sulla prima pagina irradiavano una luce intensa che in pochi attimi mi risucchiava nel pieno della storia che vi era impressa dentro.
Le parole non erano più tali, ma ambienti e paesaggi, animali e alberi, oggetti e persone che si muovevano intorno a me.
La regola era sempre la stessa: seguire il filo di quelle parole fino a che non finivano le pagine scritte.
E quando le pagine scritte erano finite e avevo chiuso anche la copertina posta in fondo ad esse, il racconto continuava nella mia testa e proseguivo a stare in mezzo a tutti i personaggi che avevo conosciuto.
L'unica cosa che non mi stancavo mai di fare era leggere, perchè era così bello camminare poggiando gli occhi sulle parole.

da http://libriblog.com/eventi/festival-del-libro-della-brianza/



... slips on the white paper, you never know how many and which words they come out. At first describe the traits that might suggest the appearance of a speech smiling. One has to smile even in the mind of the reader. But a stroke of the pen tip deviates and what looked like a quiet smile turns into a grimace of sorrow, sun cloud, and the reader is likely to get wet, if it has an umbrella.

The books have in all this and much more.

How many times have I ever traveled without moving from the chair where I sat.

I was only a cover opened and already the first words that were written on the front page radiated a bright light in a few moments sucked me right in the story that was etched into it.

The words were no longer such, but environments and landscapes, animals and trees, objects and people moving around me.

The rule was always the same: follow the thread of those words until I ended up writing pages.

And when the pages were written over and I had also closed the cover placed at the bottom of them, continued the story in my head and I continued to stand in the midst of all the characters I knew.

The only thing that I never tired to do was read, because it was so nice to walk resting your eyes on the words.



... Slips auf dem weißen Papier, man weiß nie, wie viele und welche Worte sie herauskommen. Auf den ersten beschreiben die Eigenschaften, die das Aussehen einer Rede lächelnd schlagen könnte. Man muss sich auch im Kopf des Lesers Lächeln. Aber ein Hub der Stiftspitze abweicht und etwas, das aussah wie ein stilles Lächeln verwandelt sich in eine Grimasse des Schmerzes, Sonne Wolke, und der Leser wird wahrscheinlich nass wird, wenn es einen Regenschirm hat.

Die Bücher wurden in all dies und vieles mehr.

Wie viele Male habe ich jemals reiste ohne Ortswechsel von dem Stuhl, auf dem ich saß.

Ich war nur eine Abdeckung geöffnet und schon die ersten Worte, die auf der Titelseite geschrieben wurden strahlte ein helles Licht in wenigen Augenblicken zog mich richtig in die Geschichte, die in sie geätzt wurde.

Die Worte waren nicht mehr so​​, aber Umgebungen und Landschaften, Tiere und Bäume, Gegenstände und Menschen bewegen mich.

Die Regel war immer die gleiche: folgen Sie den Faden der Worte, bis ich schließlich schriftlich Seiten.

Und wenn die Seiten waren über und geschrieben hatte ich auch die Abdeckung an der Unterseite von ihnen platziert geschlossen, setzte die Geschichte in meinem Kopf und ich fuhr fort, in der inmitten all der Charaktere, die ich kannte stehen.

Das einzige, was ich nie müde zu tun war zu lesen, weil es so schön zu Fuß ruhen die Augen auf die Worte wurde.



 ... скользит по белой бумаге, вы никогда не знаете, сколько и какие слова они выходят. Сначала описать черты, которые может предложить появление речи улыбаясь. Надо улыбаться, даже в сознании читателя. Но одним росчерком пера отклоняется и что-то вроде тихой улыбкой превращается в гримасу скорби, солнце облака, и читатель, вероятно, будет промокать, если он имеет зонтик.

Книги во всем этом и многом другом.

Сколько раз я когда-либо ездил, не сходя с кресла, где я сидел.

Мне было только крышка открыта, и уже первые слова, которые были написаны на первой странице излучал яркий свет через несколько минут сосала мне прямо в историю, которую травили в нее.

Слова были уже не такие, но среды и ландшафтов, животных и деревьев, предметов и людей, двигающихся вокруг меня.

Правило было всегда один: следовать нить эти слова, пока я заканчивал написание страниц.

А когда страницы были написаны более и у меня был также закрыт крышкой размещены в нижней части из них, продолжает историю в моей голове, и я продолжал стоять в центре всех персонажей, которых я знал.

Единственное, что я никогда не уставал делать было читать, потому что это было так приятно ходить покоя ваши глаза на словах.



 ... Ковзає по білому папері, ви ніколи не знаєте, скільки і які слова вони виходять. Спочатку описати риси, які може запропонувати поява мови посміхаючись. Треба посміхатися, навіть у свідомості читача. Але одним розчерком пера відхиляється і щось на кшталт тихою усмішкою перетворюється на гримасу скорботи, сонце хмари, і читач, мабуть, буде промокати, якщо він має парасолька.

Книги у всьому цьому і багато іншого.

Скільки разів я коли-небудь їздив, не сходячи з крісла, де я сидів.

Мені було тільки кришка відкрита, і вже перші слова, які були написані на першій сторінці випромінював яскраве світло через кілька хвилин смоктала мені прямо в історію, яку цькували в неї.

Слова були вже не такі, але середовища та ландшафтів, тварин і дерев, предметів і людей, що рухаються навколо мене.

Правило було завжди один: слідувати нитка ці слова, поки я закінчував написання сторінок.

А коли сторінки були написані більш і в мене був також закритий кришкою розміщені в нижній частині з них, продовжує історію в моїй голові, і я продовжував стояти в центрі всіх персонажів, яких я знав.

Єдине, що я ніколи не втомлювався робити було читати, бо це було так приємно ходити спокою ваші очі на словах.



... Los resbalones sobre el papel blanco, nunca se sabe cuántos y qué palabras salen. Al principio, describe los rasgos que podrían sugerir la apariencia de un discurso sonriendo. Uno tiene que sonreír, incluso en la mente del lector. Pero un golpe de la punta del lápiz se aparta y lo que parecía una sonrisa tranquila se convierte en una mueca de dolor, el sol de nubes, y el lector es probable que se llegara a mojar, si tiene un paraguas.

Los libros tienen en todo esto y mucho más.

¿Cuántas veces he viajado sin moverse de la silla donde yo estaba.

Yo sólo tenía una tapa se abrió y ya las primeras palabras que se escribieron en la primera página irradiaba una luz brillante en algunos momentos me chupó la derecha en la historia que fue grabado en ella.

Las palabras ya no eran tales, sino los ambientes y paisajes, animales y árboles, objetos y personas en movimiento a mi alrededor.

La regla era siempre la misma: seguir el hilo de las palabras hasta que terminé escribiendo páginas.

Y cuando las páginas fueron escritas durante y yo también había cerrado la tapa colocada en la parte inferior de ellos, continuó la historia en mi cabeza y yo seguía de pie en medio de todos los personajes que yo conocía.

Lo único que no me cansaba de hacer era leer, porque era muy agradable para pasear descansar sus ojos en las palabras.


... Les glissades sur le papier blanc, vous ne savez jamais combien et quels mots ils sortent. Dans un premier temps décrire les traits de caractère qui pourrait suggérer l'apparence d'un discours en souriant. Il faut sourire, même dans l'esprit du lecteur. Mais un coup de la pointe du stylet dévie et ce qui ressemblait à un sourire tranquille se transforme en une grimace de douleur, le soleil nuage, et le lecteur est susceptible de se mouiller, si elle a un parapluie.

Les livres dans tout cela et bien plus encore.

Combien de fois ai-je jamais voyagé sans bouger de la chaise où j'étais.

Je n'étais qu'un couvercle ouvert et déjà les premiers mots qui ont été écrites sur la première page rayonnée une lumière brillante dans quelques instants m'a sucé droite dans l'histoire qui a été gravé en elle.

Les mots ne sont plus tels, mais des environnements et des paysages, des animaux et des arbres, des objets et des personnes se déplaçant autour de moi.

La règle était toujours le même: suivre le fil de ces mots jusqu'à ce que j'ai fini par écrire des pages.

Et quand les pages ont été écrites au cours et j'ai eu également fermé le couvercle placé au fond d'eux, continué l'histoire dans ma tête et j'ai continué à tenir au milieu de tous les personnages que je connaissais.

La seule chose que je n'ai jamais fatigués à faire était de lire, car il était si agréable de se promener reposer vos yeux sur les mots.

 

 

mercoledì 30 novembre 2011

A MARK TWAIN - TO MARK TWAIN

da http://www.trackback.it/articolo/sul-google-doodle-di-oggi-mark-twain-e-le-avventure-di-tom-sawyer/46997/

Un ragazzo di quattordici anni che amava leggere e che aveva già divorato decine di libri, un giorno di giugno di diverso tempo fa aveva trovato un vecchio libro scritto tanti anni prima da un signore. L'aspetto della copertina rispecchiava gli anni del libro. Il titolo non lasciava immaginare tutto quello che era contenuto dentro, anche se la parola "avventure" accompagnata al nome "Huckleberry Finn" e a quello di "Tom Sawyer" suscitava una qualche curiosità. La trama non aveva nulla di banale, anzi, prendeva avvio da dove era arrivato il racconto del libro precedente, Il più famoso "Le avventure di Tom Sawyer". Dopo una partenza tranquilla, il timoroso Jim veniva convinto a fuggire dall'avventuroso Huck Finn verso la possibile libertà dalla schiavitù su di una zattera lungo un fiume, a volte placido, a volte impetuoso. Il viaggio non era facile e molti erano gli incontri che facevano, con persone amichevoli o con persone ostili. Le astuzie di Huck spesso li salvavano da situazioni spiacevoli e alcune volte non bastavano ad impedire la presenza di loschi figuri e imbroglioni di sette cotte che dovevano per forza atteggiarsi a nobiluomini per raggirare interi paesi con i loro imbrogli. I colpi di scena non mancavano, con effetti a dir poco clamorosi e divertenti. Tanto divertenti che quel ragazzo di quattordici anni, anche adesso che ne ha quasi cinquanta, se ripensa a quel vecchio libro scritto sul finire dell'ottocento, non può fare a meno di ridere. In particolare ricorda come un certo Tom Sawyer, negli ultimi capitoli del libro, si sia prodigato a rendere più complicata tutta la procedura per liberare il povero Jim, rinchiuso nel capanno perchè identificato come lo schiavo fuggito che tentava di raggiungere il nord. Sparivano cucchiai, lenzuoli, camicie e gli zii di Tom Sawyer impazzivano per capire cosa stesse succedendo. In quei capitoli era contenuta una tale dose di comicità che il povero lettore non riusciva a non fare a meno di ridere, di gusto e con inevitabili contorcimenti di pancia. Non aveva riso mai tanto come nel leggere quel libro. Quel signore si chiamava Mark Twain e il ragazzo di quattordici anni, dopo quella irresistibile lettura, tutta di un fiato, in una mattinata di giugno, non avrebbe mai rinunciato a leggere anche "Le avventure di Tom Sawyer" e "Il Principe e il Povero" e infatti non rinunciò.
da www.iltopodibiblioteca.blogspot.com

A fourteen year old boy who loved to read and he had already devoured dozens of books, one June day in a long time ago he found an old book written many years ago by a gentleman. The appearance of the cover of the book reflected the years. The title is not left to imagine all that was contained inside, even if the word "adventures" together with the name "Huckleberry Finn" and that of "Tom Sawyer" aroused some curiosity. The plot had nothing trivial, indeed, is the starting point was reached where the story of the previous book, The most famous "The Adventures of Tom Sawyer." After a quiet start, the fearful Jim was persuaded to run away from adventure Huck Finn to the possible freedom from slavery on a raft down a river, sometimes calm, sometimes raging. The journey was not easy and many were the encounters were with people hostile or friendly people. The wiles of Huck often saved them from unpleasant situations and sometimes not enough to prevent the presence of shady characters and cheats seven cooked and they had to pose as a nobleman to deceive entire towns with their deceptions. The plot twists were not lacking, nothing short of sensational effects and fun. So much fun that boy of fourteen years, but now that it has almost fifty, when I think of that old book written in the late nineteenth century, can not help but laugh. In particular, a certain Tom Sawyer recalls how, in the last chapters of the book, has labored to make more complicated the whole process to free the poor Jim, locked in the shed because it identified as the escaped slave who tried to reach the north. Disappearing spoons, sheets, shirts and uncles of Tom Sawyer's crazy to see what was happening. Contained in those chapters was such a dose of comedy that the poor reader could not help but laugh, to taste and with inevitable twists belly. He had never laughed so much as to read that book. The gentleman's name was Mark Twain and the boy of fourteen, after reading this compelling, all in one breath, in one morning in June, would never have given up read "The Adventures of Tom Sawyer" and "The Prince and the Pauper "and in fact did not give up.

sabato 5 novembre 2011

PIER LAMBICCHI ED ALTRO - PIER LAMBICCHI AND OTHER


NELL’EPOCA IN CUI IN ITALIA NON C’ERA ANCORA LA TELEVISIONE, IL DIVERTIMENTO DEI BAMBINI E DEI RAGAZZI ERA FONDAMENTALMENTE COSTITUITO DALLE VIGNETTE CONTENUTE NELLE RIVISTE DI FUMETTI, COME AD ESEMPIO “IL CORRIERE DEI PICCOLI”. 
da Wikipedia
IN QUELLE PAGINE, SOLO APPARENTEMENTE FERME, ERANO PRESENTI TALMENTE TANTE FINESTRE SPALANCATE SUI MOVIMENTI DEI PERSONAGGI, CHE IN CONFRONTO L’ODIERNA RAPPRESENTAZIONE TELEVISIVA RISULTA ASSOLUTAMENTE IMMOBILE.

da comicsandoimage.files.wordpress.com
TRA I TANTI DISEGNATORI CHE SI CIMENTAVANO NELLA NARRAZIONE DI STORIE, GIOVANNI MANCA, GIA’ AUTORE DI COPERTINE PER “L’ALMANACCO DEL GUERIN MESCHINO”, DELINEAVA UN PERSONAGGIO ESTREMAMENTE DIVERTENTE, ANCHE SE IN MODO DEL TUTTO INVOLONTARIO.

IL  NOME STESSO, PIER CLORURO DE’ LAMBICCHI, LASCIAVA IMMAGINARE QUALE FOSSE LA SUA OCCUPAZIONE PRINCIPALE.
copertina del libro edizione del 1970

 
DA INVENTORE SEMPRE ALLE PRESE CON GLI ALAMBICCHI, PIER CLORURO, RIUSCIVA AD INVENTARE UNA “ARCIVERNICE” IN GRADO DI RIPORTARE IN VITA CHIUNQUE DA UNA QUALSIASI IMMAGINE CHE LO RAPPRESENTAVA, A VOLTE CREANDO ANCHE COPIE DI PERSONE VIVENTI.

PIERO CHIARA, NELLA PREFAZIONE ALL’EDIZIONE DEL 1970 DEL LIBRO DI FUMETTI DEDICATO A TALE SURREALE PERSONAGGIO DALLA ARNOLDO MONDADORI, NON NASCONDE IL FASCINO CHE AFFIORA DA QUELLE VIGNETTE E CHE INVOGLIA A SEGUIRNE IL DIPANARSI DELLE DIVERTENTI NARRAZIONI CHE VI SONO CONTENUTE.

LUI STESSO NE E’ AMMALIATO E CIO’ TRASPARE CON EVIDENZA DALLE SUE PAROLE: 

“LE SUE CREATURE, E IN PARTICOLARE PIER LAMBICCHI CON LA CAMERIERA SOFONISBA E IL NIPOTE PIERINO, AGISCONO CON GRAN DISINVOLTURA DENTRO UN MONDO SURREALE NEL QUALE E’ FACILE TRASFERIRSI NON SOLO IN VIRTU’ DELLE CAPACITA’ POETICHE DELL’ARTISTA, MA PROPRIO PER LA CHIAREZZA E LA PLAUSIBILITA’ DEL SUO DISEGNO, CHE SEMBRA USCIRE NON DALLA MATITA MA DALLA MENTE, LA QUALE PROIETTA SULLA CARTA DELLE IMMAGINI COSI’ PRECISE ED ESSENZIALI DA SEMBRARE DEI FOTOGRAMMI, RIPRESI IN QUELL’AL DI LA’ DELL’IMMAGINAZIONE DOVE GIOVANNI MANCA ELABORA I SUOI MITI.” (da “Pier Lambicchi e l’arcivernice” - Mondadori  1970 – nota introduttiva di Piero Chiara)


IN THE AGE IN WHICH THERE WAS STILL IN ITALY THE TELEVISION, THE FUN OF CHILDREN AND CHILDREN WAS BASICALLY THE VIGNETTE IS CONTAINED IN COMIC MAGAZINES SUCH AS "THE COURIER OF SMALL".
 
On that page, FERME ONLY APPARENTLY WERE ON THESE SO MANY Windows thrown open MOVEMENTS OF CHARACTERS THAT IN COMPARISON The TODAY SHOW TELEVISION REPRESENTATION ABSOLUTELY PROPERTY.

AMONG THE MANY DESIGNERS who tried storytelling, JOHN LACK, ALREADY 'OF AUTHOR COVER FOR "The Almanac of Guerin Meschino," Developing an EXTREMELY FUNNY CHARACTER, EVEN IF utterly involuntarily.
  
THE SAME NAME, PIER CHLORIDE DE 'Lambicchi, just imagine what was his main occupation.
  
BY INVENTOR always struggling with the stills, PIER CHLORIDE, managed to invent a "ARCIVERNICE" ABLE to revive ANYONE FROM ANY PICTURE of which it is SOMETIMES EVEN CREATING COPIES OF PEOPLE LIVING.
  
PIERO CLEAR IN THE 1970 EDITION PREFACE TO THE COMIC BOOK DEDICATED TO THE CHARACTER OF THE SURREAL Arnoldo Mondadori, DO NOT HIDE THE FASCINATION that emerge from the VIGNETTE AND excite you to follow the unfolding of FUN NARRATIONS contained therein.

 And he himself 'Sick and CIOs' reflected with HIGHLIGHTS FROM HIS WORDS: "HIS CREATURES, AND IN PARTICULAR WITH THE PIER Lambicchi Sophonisba MAID PETER AND THE NIECE, GREAT ACTING WITH A WORLD IN casually SURREAL IN WHICH' IS NOT EASY MOVE ONLY UNDER 'CAPACITY' POETIC ARTIST, BUT ITS FOR THE CLARITY AND PLAUSIBILITY 'OF ITS DESIGN, WHICH SEEMS TO LEAVE BUT NOT BY ARTISTS FROM THE MIND, THE PROJECTS WHICH THE CHARTER OF THE IMAGE AS' THE SEEM TO BE ACCURATE AND ESSENTIAL FRAME, in that wing TAKEN OF THE 'JOHN LACK OF IMAGINATION WHERE ITS PROCESS MITI. "(from" Peter and the Lambicchi arcivernice "- Mondadori 1970 - Introductory Note by Piero Chiara)